Imaginární kamarádi

Ač se to zdá být jako banální téma, dnes bych se chtěl pozastavit nad tématem imaginární kamarádi. Tento jev je z hrubé většiny dětská záležitost až na pár výjimek kdy se může jednat o sociální poruchu. Četl jsem různé názory a většinou v tom lidé nevidí, ale já si myslím, že to až tak jednoduché nebude. Samozřejmě je rozdíl, jestli si dítě s hračkami a baví se s nimi jako by byli živé, a když si dítě vymyslí plnohodnotného kamaráda. Řeknete si:“ Je to dítě a jen si hraje“, ale všechno má svůj důvod. Proč má potřebu si hledat kamarádi uvnitř své mysli? Má snad problém si najít opravdové přátele? Může to být určitý styl vyrovnávání se se stresem. Proč by dítě mělo být ve stresu? Třeba jako vyrovnávání se z úmrtí známého, šikany, strachu z čehokoliv…

Tohle jsou věci, které nějakým způsobem všichni vnímáme a každý jiným způsobem jako například vymýšlením si imaginárních přátel, abychom na to nebyli „sami“. Pokud si říkáte kde je problém, tak už v tom, že si dítě musí hledat někoho, s kým si o tom může promluvit uvnitř sebe. Během dospívání dětem může jít hlavou cokoliv a vy jim máte pomáhat projít touto kamenitou cestou.

Pokud bych potkal někoho, kdo mluví do neznáma asi bych vytvořil konverzaci, ale ne ve stylu s kým si to povídáš tím osobu odradíme, protože se o tom nebude chtít bavit. Zkusil bych něco ve stylu, o čem si povídáte? Samozřejmě je možnost, že si chce pouze povídát se sebou a tohle je něco jako ventilek, způsob jak si to v hlavě srovnat, ale pokud ne a vyřešíte problém, tak může problém s imaginárním kamarádem skončit.